Reage boys - AC SK Viktoria 1905 4:3 (1:2)
Na Rinata nás na Mikulově, kde se nám zpravidla celkem daří, čekal spiel o bytí a nebytí. Výhra nad mančaftem s podivným názvem AC SK Viktoria 1905, jehož barvy hájí kromě komunisty Hřebíčka i další lehkoživkové fušující do politiky, nám dávala jistotu záchrany. Při plichtě bychom museli čekat na výsledky z ostatních stadionů (takhle ex-post si můžeme říci, že by nám býval stačil), porážka by pak znamenala další posunutí negativních rekordů Regín. Aby se tento černý scénář nenaplnil, tomu se měla snažit zabránit sestavička, která s tou naší původní měla pramálo společného. Jako už na podzim tradičně chyběl Richie, pak Míra, Fabio s Rafaelem, docenta Švýcara již ani netřeba zmiňovat. Z novějších kusů se k nim přidali i oba pomenší Honzové. V 18:15 tak na place ze staré skvadry podupávali jen Dacájev, Bulhar, Gondík a Teplucha, plus Michal, Pavel, Honza Horáček, Radek a poprvé v sezoně Došič.
Od úvodních sekund jsme pak začali předvádět hru, jež se od této, nebojme se to říci, all stars sestavy čekala – kombinační fotbálek, pěkně po zemi, prvních patnáct minut nedostal soupeř ani čuchnout. Pravda, první loženku si vypracoval po chybě našeho nejmenovaného kamaráda z Ostravy soupeř, jenž se ve dvou hnal neúspěšně na osamoceného Rinata, ovšem jinak byl v plné permanenci gólman Viktorie, jenž si prozřetelně oblékl v té klendře trenky, neb asi tušil, že se pěkně zahřeje. Přestože šance střídala šanci, skóre dál zůstávalo bezbrankové. Pohnul s ním až ve 12.minutě lehce kostrbatě Pavel, ale kdo by čekal, že od teďka bude skóre jen narůstat, ten se mýlil. Naopak, stačilo málo a ve vedení byl z ničeho nic soupeř. Nejprve v minutě 19. selhaly naše obranné řady při (ne)napadání zdánlivě naprosto neškodné rozehrávky, pár minut poté selhal samotný Dacájev, jenž do sítě propustil nepříliš těžkou střelu útočníka Viktorky. Poločas 1:2 a mohlo být ještě hůře, kdyby rozhodčí posoudil jinak situaci ne nepodobnou té z finále MS 1966, které se od té doby říká Gól století.
Druhý poločas pak probíhal v podobném duchu, jako ten první. My hráli, ale ne a ne si poradit s lehce chaotickou, nečitelnou hrou soupeře. A když už se nám konečně podařilo jeho defenzivu přelstít, byl proti změně skóre výtečně čapající gólman, případně naše nemohoucnost. Až ve 42. minutě jsme se dočkali. Gondík se dostal do úniku, následoval střet se soupeřovo bekem a následně dlouhé minuty dohadování, co vůbec bude následovat. Když se konečně rozhodčí usnesli, že pětka (naše průpovídky o červeném kartónku již neuspěly), chopil se míče Došič a s jistotou zavěsil. Úkol zněl jasně, v klidu to dohrát, ale po pouhých dvou minutách bylo zase vše jinak, neb po drobných zmatcích před naší kasou šel lovit Rinat potřetí míč ze sítě. V ten okamžik to již smrdělo průserem jak kráva. Naštěstí jsme nezpanikařili, dál si hráli to svoje a nakonec se přece jen dočkali. Nejprve se trefil Michal, poté z přímáku podruhé v zápase Došič a byl klid. Ještě do konce zápasu jsme mohli opakovaně navýšit své vedení, kdy po gólu volaly zejména šance Gondíka a Tepluchy, jenž nebyl schopen míč dopravit do branky snad z půl kroku, ale nakonec nás to nemuselo mrzet. Soupeř již naštěstí naši branku netrefil, a tak když naposledy pan rozhodčí, kterému jsme z jistých důvodů nebyli dvakrát moc sympatičí (spíš by se slušelo napsat, že jsme ho pěkně srali), zadul do píšťalky, svítilo na světelné tabuli skóre 4:3 pro nás.
Zaplať pánbůh za ty dary! Nakonec jsme i pro jaro uchránili účast v šesté lize, ale že to bolelo. Před sezonou stoprocentně byly ambice diametrálně odlišné, než se jen upoceně zachránit na poslední chvíli. Ale jak říká otřepaná fráze – není již slabých soupeřů!
Reage boys:
Rinat – Došič, Bulhar, Pavel, Honza Horáček – Gondík, Teplucha, Michal, Radek
góly: Došič 2, Pavel, Michal
